Stezka Laugavegur po právu drží primát mezi nejkrásnějšími túrami Islandu. Během čtyřdenního putování okusíte vše, co zemi ohně a ledu činí tak unikátní a fascinující. Padesát tři kilometrů dlouhá trasa vede od termálních pramenů v Landmannalaugar přes duhově zbarvené liparitové hory do malebného údolí Thorsmörk.
Příroda se zde pyšní kontrasty, které nenajdeme snad nikde jinde na světě: horké prameny a gejzíry tryskají v těsné blízkosti ledovců, zelené kopce a údolí střídají nekonečně černé planiny, které jen na jaře rozjasní kolonie růžových kopečků silenek bezlodyžných. Trasa překonává několik širokých brodů a vede i jedním z mála lesů na Islandu, který však výškou stromů připomíná spíše lán kukuřice.

Řidič terénního autobusu na cestě z hlavního města do Landmannalaugar kličkuje po úzké cestě mezi lávovými balvany a pasažéři skrze zamlžené sklo pozorují nekonečnou pustinu, kde se v dálce z mlhy zvedá nejaktivnější islandská sopka Hekla. Postupně se ale krajina začíná měnit k lepšímu a objevují se první zeleno-žluté kopečky které signalizují, že liparitové hory už nejsou daleko.

Ještě poslední hluboký brod a silnice definitivně končí na parkovišti u několika dřevěných chat, choulících se na okraji hradby ztuhlého lávového proudu. Teď v červnu, na začátku sezóny, tu stojí jen pár stanů, ale v létě bývá Landmannalaugar mezi výletníky velice populární. Nejen díky bezspočtu jednodenních výletů po okolí, ale hlavně kvůli termálním pramenům ležících přímo u kempu.

Přestože je půlnoc, mraky nad horami stále nasvěcuje severské slunce a v potoce se vyhřívá skupinka Islanďanů. Vroucí termální voda se tu mísí s ledovým potokem, takže si v mělké tůni může každý najít teplotu, která mu vyhovuje.

S manželkou si k nim přisedáváme a po veselém přivítání a rychlém seznámení dostáváme plechovku islandského piva značky Viking, které se chladí v postranním přítoku. Po dvou hodinách družného hovoru a několika dalších vypitých plechovkách musíme výrazně poopravit všeobecně zažitou představu o “chladných” seveřanech.

Po krátkém spánku opouštíme kemp a vydáváme se vstříc rozmarnému islandskému počasí. Cesta nejprve šplhá na vrchol hradby lávového proudu a pak pokračuje po jeho poli tvořeném převážně černým sopečným sklem, zvaným obsidián. Obsidián se tady dokonce kdysi těžil – používal se na dekorativní účely a je jím vyzdobeno i národní divadlo v Reykjavíku.

S batohy na zádech procházíme labyrintem lávových balvanů, lesknoucích se v drobném dešti a směřujeme k nejbarevnějšímu islandskému kopci, hoře Brennisteinsalda. Její duhové barvy jsou přírodního původu a způsobuje je kyselá ryolitická láva (liparit), která vznikla při dávné erupci pod obrovským ledovcem, jenž tuto oblast kdysi pokrýval.

Procházíme prvním polem se syčícími a kouřícími termálky, které sirovodíkem sytí břitký severský vzduch. Po vystoupání na náhorní planinu se nám otevírá pohled na první liparitové kopce, které jsou místy pokryté sněhem.

Krajina opět mění tvář. Na náhorní planině nenajdeme téměř žádnou vegetaci, jen občas svahy hor porůstají zelené povlaky řas. Teď, v půli června, pokrývá většinu vrcholků a strží stále ještě sníh, který nám znepříjemňuje chůzi.

V jednom místě míjíme dunivě hřmící gejzír Stórihver, z něhož při erupcích vytéká vařící voda přímo do sněhu. Takhle nějak si představuji vstup do pekla! V teplé vodě si chvíli hřejeme zkřehlé ruce a stoupáme po sněhových polích dál, k nejvyššímu bodu celé trasy, 1128 m vysoké hoře Hrafntinnusker. Odtud stezka většinou sleduje oblé hřebeny, občas sestoupí do postranních údolíček, aby později zase vyšplhala na hřeben.

K večeru prvního dne přicházíme na okraj liparitových hor a před námi se objevuje cosi jako fata morgána: v dálce se otevřelo ocelově šedé nebe a slunce zalilo zelená údolí. Bylo to jako odměna za den, ve kterém jsme překonali hory, sníh, déšť i vítr. Sestupujeme do zeleného údolíčka, u potoka stavíme stan a večeři už vaříme v apsidě stanu, ve spacácích, v suchu a teple.

Následující den začíná pohodovým úsekem po travnaté planině k jezeru Álftavatn. Na jeho břehu leží další dvě malé chaty, které se podle nedaleko stojícího ukazatele nacházejí téměř přesně v polovině trasy do Thorsmörku. Potkáváme dva Angličany, první lidi na trase od včerejšího rána. Není divu, vždyť do Landmannalaugaru jsme přijeli teprve druhým letošním sezónním autobusem.

První přechod přes řeku Bratthálskvísl ještě překonáváme po kamenech, hned za zatáčkou však cesta opět křižuje tok a tady už se brodění nevyhneme. Voda má sice mrazivou teplotu, ale zhruba patnáct metrů širokou řeku překonáváme bez potíží.

Šťavnaté zelené planiny pokračují ještě asi hodinu chůze k chatám v Hvanngil, dál se až na obzor táhne černá lávová poušť. Přes další řeku vede naštěstí lávka, ale o kilometr dál musíme opět pohorky zout. Hledám nejvhodnější místo pro přechod, pohorky přehazujeme přes krk a pomalu a s pomocí hůlek se dostáváme na druhý břeh.

Od řeky vede trasa asi tři kilometry souběžně se silnicí – tedy, pokud se dvě koleje vyjeté v černém lávovém prachu dají za silnici považovat. Provoz je tu ale nulový, a tak bereme zavděk tvrdším podkladem “vozovky” před měkkým lávovým pískem. Jako jediné viditelné živé organismy nás na cestě doprovázejí silenky bezlodyžné a jejich růžové kolonie, které v této nehostinné krajině statečně vzdorují nepříznivému klimatu.

Postupně se ale stezka opět zanořuje mezi sytě zelené kopce s ostrým špičkami propichujícími olověně šedé mraky. Když večer přicházíme k další chatě, začíná opět pršet. Pokračujeme po stezce ještě asi půl hodiny a stan stavíme v mělkém údolíčku u potoka.

Ráno se probouzíme do nádherného počasí. Slunce ozařuje okolní krajinu, která pod jeho paprsky vypadá úplně jinak než v předcházejících dnech. Vzdálené červené útesy hor mají dnes mnohem sytější barvu a nad námi se bělostně leskne Mýrdalsjökull, čtvrtý největší islandský ledovec.

Cesta sestupuje do hlubokého kaňonu ledovcové řeky Emstruá, kterou přecházíme po uzounké lávce. Hnědá voda se pod námi valí úzkou skalní soutěskou a uhání směrem k Thorsmörku. Máme tedy stejnou cestu, i když nám to asi bude trvat o něco déle.

Odpoledne překonáváme další, tentokrát poměrně hluboký brod, a noříme se do jednoho z mála islandských lesů, který signalizuje, že se blížíme k cíli cesty. Thorsmörk znamená v překladu Thórův les a dal jméno celému malebnému údolí, které se před námi zanedlouho otevírá. Nízké břízy a olše mají pokroucené větvě a kvůli nepříznivému klimatu tu dosahují maximálně pětimetrové výšky. Ne nadarmo koluje po Islandu tento vtip: Víte, co udělá Islanďan, když se ztratí v lese? Stoupne si a rozhlédne se!

Poté, co vystoupáme na oblý kopeček porostlý lánem fialově kvetoucích vlčích bobů, objevuje se v údolí pod námi střecha chaty v Thorsmörku. Jsme u konce cesty, s úlevou sundáváme batohy a na perfektně upraveném trávníku stavíme stan.

Po několika dnech strávených v divočině se radujeme z relativního komfortu tábořiště, za příplatek si dopřáváme teplé sprchy a v malém obchodě dokupujeme za pár korun “nepostradatelné” čínské nudlové polévky.