Během putování po Islandu jsme potkávali koně doslova na každém kroku. Malí, ale statní oři s hustými hřívami se spokojeně pásli na šťavnatých loukách a proháněli se pod lávovými útesy, jakoby nás lákali k projížďce. Dlouho jsme odolávali, neboť nikdo z nás dosud na koni neseděl. Až jsme přijeli k farmě Leirubakki…

Podél úpatí nejaktivnější islandské sopky Hekla vede úzká štěrková silnice, po níž v terénních autech uháníme směrem do vnitrozemí ostrova. Farma Leirubakki je nadlouho posledním stavením, které na cestě do lávových pustin potkáme, a tak tu bez dlouhého rozmýšlení zastavujeme nejenom na natankování benzinu, ale také na nocleh.

Júlli a Ævar, jedni z posledních tradičních farmářů na Islandu, nás vítají s úsměvem a po krátkém seznámení Júlli vyhrkne: “Nechcete se svézt na koni? Je ještě brzo na to jít spát!” Teď, na začátku července, je sice brzy jít spát prakticky pořád, neboť ani uprostřed noci na severskou krajinu nepadá tma, ale po krátkém váhání se rozhodujeme toto dobrodružství vyzkoušet.

Koně na farmě Leirubakki chovají nejenom pro vlastní zábavu, ale Ævar je úspěšně prodává zájemcům z Islandu a také ze zahraničí. Ročně z celého Islandu putují asi tři tisíce koní do celého světa – zejména do Německa, skandinávských zemí a Severní Ameriky.

Koně se stále více stávají součástí životního stylu mnoha moderních Islanďanů a na venkově je můžete spatřit pobíhat doslova u každé farmy. Jízdu na koni podnikají nejenom farmáři a jejich děti, ale také lidé z Reykjavíku.

Hned na okraji islandské metropole najdeme obrovské stáje, kam po práci přijíždějí lidé, aby si vyjeli do přírody a alespoň na chvilku zapomněli na zmodernizovaný svět. Stojíme u ohrady, za níž pobíhá asi desítka koní. “Podívejte se na jejich oči,” ukazuje nám Júlli a dodává poeticky: “Jsou velké a jasné jako horská jezera!”

Přicházíme do stáje, kde mezitím Ævar nachystal vše potřebné pro dvouhodinovou vyjížďku. Koně stojí poslušně uvázáni u zdi a zvědavě po nás pokukují velkýma očima.

“Tak si každý jednoho vyberte a vylezte si na něj,” zahání počáteční rozpaky majitelka farmy, a snad aby ulehčila naše rozhodování, představuje nám jednotlivé koně jménem. Upínáme si přilby, Júlli nám pomáhá do sedel, sama poté nasedá na bělouše a vyjíždí z jízdárny ven.

Až doposud jsem se domníval, že pro jízdu na koni v otevřeném terénu člověk potřebuje nějakou průpravu – něco, jako je autoškola na koně, abych věděl, jak to zvíře zastavit či alespoň zpomalit nebo jak si při pádu nezlomit vaz, ale jenom klíční kost… Jak se vzápětí dozvídáme, ničeho takového se na Islandu bát nemusíme. Místní koně jsou prý naučení chodit jeden za druhým pěkně po vyšlapané cestičce a navíc jsou to mimochodníci, takže na nich nenadskakujeme, nýbrž se jen tak klidně kýváme ze strany na stranu.

Opouštíme farmu a vydáváme se po travnaté planině směrem k horám. Husté hřívy koní vlají ve větru a my si vychutnáváme pohled na Island z jiné perspektivy. Zdánlivě fádní krajina, jak jsme ji doposud mohli pozorovat jen z okna jedoucího auta, náhle odkrývá všechny svoje krásy, o kterých bychom jinak neměli ani tušení.

Koně “jedou na autopilota”, a tak dokonce můžu za jízdy fotografovat. To mi však trochu komplikuje moje hnědka, která má utkvělou představu, že musí jít stále v čele. Rád bych si však udělal fotku ostatních lidí a to takto nejde. Protože domlouvání po dobrém nezabírá, vší silou nakonec zatahám za opratě, což konečně mého koně donutí k zastavení. Jakmile však při ostření objektivu tah jen o maličko povoluji, opět se dáváme do pohybu a znovuzískáváme pozici hned za vedoucím koněm naší průvodkyně…

Před námi se objevuje údolíčko, jímž se klikatí křišťálově čistá řeka Rangá. Tady, pod horami, řeka teprve sbírá síly, ale o pár desítek kilometrů dál na jih se z ní stává široký a dravý tok. “Tak tady to otáčíme a jedeme zpátky,” říkám si v duchu. K mému překvapení však průvodkyně ani na vteřinu neváhá a vede naši karavanu skrze hluboký brod nekompromisně dál.

Přestože voda sahá koním do půli nohou a uhání jen těsně pod našimi podrážkami, řeku lehce zdoláváme a stoupáme na druhý břeh. Nakonec brodíme ještě několikrát a poté po sopečném svahu vyjíždíme na malé návrší, odkud se otevírá hezký pohled na sopku Hekla.

Pomalu se z nás stávají jezdečtí “mazáci.” Zjišťujeme, že koně skutečně reagují na naše neumělé povely tak, jak bychom si přáli, a že evidentně žádný z nich nemá zájem shodit nás ze hřbetu. Koneckonců, nepadali bychom ani z tak velké výšky, neboť islandští koně svým vzrůstem spíše připomínají poníky než plnokrevné oře.

Naplno si vychutnáváme tento jezdecký zážitek a v zapadajícím sluníčku krok za krokem postupujeme travnatou planinou. Islandským tichem se line melodie z Vinnetoua, kterou si někdo z nás začal pohvizdovat a dovedl tak iluzi, že to už s koňmi umíme, k dokonalosti. Čas však bohužel letí daleko rychlejším tempem než my v sedlech, takže se na jednom z travnatých hrbolů stáčíme a směřujeme zpět k farmě.

Teprve večer, když se společně scházíme v termálním bazénku kus za farmou, můžeme s odstupem naplno zpracovat všechny dojmy, jichž se nám během dnešního odpoledne dostalo. Pod siluetou Hekly se jednomyslně shodujeme na tom, že být na Islandu a nesvézt se tu na koni by byla nenahraditelná škoda.

Protože v tomto ostrovním státě je drahé skoro všechno, ani krátká projížďka nebyla zrovna levná – každého z nás přišla na 2 000 islandských korun, což představuje asi 700 korun českých. Přesto jsem přesvědčen, že tento zážitek patřil k těm nejkrásnějším na Islandu, a slibuji si, že jestli se mi podaří se sem ještě někdy vrátit, rozhodně na koně zase sednu.