„Dámy a pánové, během třiceti minut přistaneme v Anchorage, počasí je ideální – teplota 62 stupňů fahrenheita, zataženo. Přeji Vám příjemný pobyt na Aljašce!“
Z okénka letadla pozoruji nespočet horských vrcholů obalených ledovci, v dálce na severu se rýsuje dominantní masiv Mount McKinley. Vzápětí však panorama mizí neboť kapitán letadla vede náš boeing 737 do husté vrstvy mraků.
Školním busem do nitra divočiny
Obraz první: Prince William Sound
Záliv Prince Williama je velká zátoka o šířce asi 150 km, plná ostrovů, fjordů a stovek menších zálivů. Jsme čtyři a v malém přístavu Whittier si vypůjčujeme veškeré vybavení na desetidenní plavbu na mořských kajacích v neobydlené oblasti – do dvou deblkajaků se musí vejít naše osobní věci, dva stany, dvě plachty 5x5 m proti dešti, vařiče, 8 litrů benzinu do vařičů, jídlo, nádobí, mapy, rybářské náčiní a proti trudomyslnosti knihy a balíček karet.
Z Whittieru se ještě asi 50 km necháváme odvézt malým člunem a pak už musíme plout vlastními silami. Pobřeží je lemováno hustým lesem, kde převažují smrky „sitka“ a „hemlock“. Tento les je nejsevernější deštný prales na světě, roční úhrn srážek zde činí okolo sedmi metrů. Je to skutečný prales, neexistují zde žádné cesty a žádná civilizace. Člověk ale bohužel uštědřil tomuto unikátnímu ekosystému těžkou ránu v podobě havárie tankeru Exon Valdez, který ztroskotal poblíž ropného terminálu Valdez v březnu 1989. Tehdy katastrofa způsobila přímý úhyn tisíců zvířat, především tuleňů a vodních ptáků.
Prvního orla spatříme na vrcholku stromu hned po několika hodinách plavby a v následujících dnech jich denně registrujeme několik. Orel bělohlavý je jedním ze symbolů Ameriky. Dříve se tito dravci s rozpětím křídel přes 2 metry vyskytovali hojně po celých spojených státech, ale v dnešní době je bohužel najdeme již jen na západním pobřeží Kanady a Aljašky. Prince William Sound je místem s jejich největší koncentrací. Mají zde dostatek potravy živí se lovem ryb, kterých je zde v době tahu lososů skutečně nadbytek.
Lososi táhnou na Aljašce do řek po celé léto a v tomto období mají jejich lovci skutečné hody – ať se jedná o člověka, orly nebo medvědy. V průběhu našeho pádlování denně pozorujeme desítky stříbrných těl akrobaticky vyskakovat z hladiny moře. Nedá nám to a pouze s holýma rukama se vydáváme několikrát na jejich lov – tak si párkrát zajišťujeme čerstvou večeři…
Asi šestý den plavby se dostáváme k jednomu z cílů naší výpravy, jsme ve fjordu „Blackstone bay“, voda je zde studená a bíle zbarvená ledovcovým kalem. Kolem nás loví rackové a arktičtí rybáci a na hladině plují první ledové kry. Asi kilometr od ledovců je na hladině již tolik ledové tříště, že nedokážeme s kajaky manévrovat aniž bychom do kusů ledu nevráželi příděmi našich laminátových lodí. Na jedné z ker vyrušíme spícího tuleně – lenivě si nás prohlíží a i když se přiblížíme na zhruba deset metrů nezdá se, že by jsme mu nějak výrazně narušovali jeho odpolední siestu. Kolem nás jsou obrovské ledové hory, které se zvedají od hladiny až do 2600 metrů a ze skal padají přes 100 metrů vysoké vodopády. Iluze žabí perspektivy je dokonalá.
Obraz druhý: Národní park Denali
Uprostřed Aljašky, okolo hor „Alaska Range“, se nachází jedna z nejrozsáhlejších chráněných oblastí na světě, národní park Denali. Jméno parku pochází z domorodého indiánského názvu hory Mount McKinley, která leží uprostřed parku a která je svými téměř 6200 metry nejvyšší horou Severní Ameriky.
Většina návštěvníků volí projížďku vyhlídkovým autobusem – tzv. shuttle busy jsou vedle pěší turistiky v podstatě jedinou možností, jak se dostat do nitra parku. V 6:30 ráno jsme u visitor centra, řidič nás vítá a vybírá lístky za 28 dolarů, které jsou vstupenkou k jízdě do divočiny. Klasický americký školní autobus se pomalu sune po úzké asfaltce, která se po 20 kilometrech mění v prašnou cestu. Řidič s námi komunikuje pomocí intercomu: „Až uvidíme nějaké velké zvíře, zastavím a bude čas na fotografování. Můžete si stáhnout okno, ale nevyklánějte se ven, mohli byste je zaplašit. Dívejte se pozorně, nejsme v zoo a zvěř tedy může být kdekoliv!“ Cestující jsou tak napnuti, kdy už konečně uvidíme první zvíře, že mnozí přehlížejí nádhernou horskou krajinu, ve které se právě nacházíme.
Záhy se dostavuje první úspěch – v údolí říčky sledujeme losí samici s mládětem. Přestože jsou poměrně daleko na pořízení kvalitní fotografie, většina lidí se přesouvá s fotoaparáty a kamerami k oknům na levé straně autobusu. Losi jsou největšími jelenovitými savci, samci mohou být v lopatkách vysocí až 200 cm a jejich hmotnost dosahuje i 600 kg. Ačkoliv los vyvolává svým vzhledem zdání neškodného zvířete, ve skutečnosti je tento vegetarián znalci považován za jedno z nejnebezpečnějších zvířat Aljašky. Po chvíli oba losi mizí v houští a autobus se opět dává do pohybu.
Přejíždíme sedlo a dostáváme se do údolí ledovcové řeky Toklat, kde bychom podle odhadů řidiče mohli spatřit medvědy. „Grizzlyho poznáte podle výrazného hrbu na lopatkách“, sděluje nám řidič a pokračuje: „Místní medvědi mají velmi světlou srst, což je dáno tím, že se živí z 90% rostlinnou potravou, dospělý grizzly denně zkonzumuje až 300 000 bobulí borůvek nebo brusinek!“ Zajímalo by mne kdo to počítal, každopádně ale celý autobus na tento fakt reaguje sborovým „wow!“
Z naší pojízdné pozorovatelny se necháváme vysadit v sedle „Sandy Hill“. Loučíme se s řidičem, který si nás v rámci hesla „pořádek a kontrola musí být“ pečlivě odškrtává ze seznamu cestujících. Rozhodujeme se, že během pěti hodin, které máme k dispozici, stačíme vystoupit na nejbližší kopec a pak se vrátit kaňonem potoka zpět k silnici. Nikde nejsou žádné cesty – v Denali parku totiž na rozdíl od jiných národních parků, kde nemůžete ani šlápnout mimo značenou cestu, platí zásada „jdi si kam chceš“. Na druhou stranu vám nikdo z rangerů nedoporučí žádnou trasu. Výsledek je, že se lidé rozptýlí po krajině, nevyšlapávají se cesty a pravděpodobně na túře nepotkáte ani živáčka. Postupujeme tundrou, která je provrtaná norami svišťů a zemních veverek, asi 200 metrů nad námi pod vrcholem kopce spí obrovský grizzly. Po zvážení situace se rozhodneme hlídače vrcholu nedráždit a sestupujeme do kaňonu pod námi.